sobota 29. dubna 2017

Recenzáčky z Dobrých knih

 
Včera mi dorazily tyto krásné recenzáčky z Dobrých knih. Všechny jsem měla na mém wish listu, takže nešlo odolat a mám z nich velikou radost. Všechno jsou to, dle mého, pecky. Tak už si je pojďme představit v anotacích.
 
 

Úkryt v zoo - Skutečný příběh z válečné Varšavy - D. Ackerman

Skutečný příběh ředitele varšavské zoologické zahrady Jana Żabińského a jeho ženy
Antoniny, kteří po vybombardování zoo během invaze Němců do Polska v roce 1939 využili zájem nacistů o zvířata a zachránili tak přes tři stovky Židů. Autorka zdůrazňuje hrdinství manželského páru, protože v té době byl obyvatel Varšavy odsouzen k smrti i za to, že podal žíznivému Židovi sklenici vody. Příběh je důsledně propracovaný, systematicky zdokumentovaný. Autorka vyzpovídala i dosud žijícího syna manželů Żabińských Ryszarda, lidi z varšavské zoo a ženy, jež byly současnicemi Żabińských a účastnily se akcí polského podzemního hnutí odporu. Zkušenost nadané romanopiskyně a básnířky mění historický popis událostí v umělecké dílo. Kniha získala v roce 2008 cenu Orion Award, a příběh byl dokonce zfilmován, u nás se v kinech objevil v březnu roku 2017 pod názvem Úkryt v zoo. Antoninu Żabińskou v něm hraje populární americká herečka Jessica Chastainová.
 
 
 
 
 
 
Já, voják v Afghánistánu - Pavel Stehlík
 
Nová kniha od autora bestselleru Do temnoty zachycuje životní příběhy deseti novodobých
českých válečných veteránů. Opírá se o osobní rozhovory s vojáky, kteří si prošli zahraniční misí v Afghánistánu, a na jejich základě rozebírá otázku válečných veteránů v několika různých rovinách.

Pavel Stehlík se zaměřil nejen na to, co zažívali váleční veteráni na samotné misi, ale i jak prožívali loučení s rodinou a přáteli, jak na ně prožité události na misi působily, co pociťovali při vítání doma, jaký pro ně byl návrat, i případně jakým těžkostem byli nuceni čelit.

Přináší tak obraz „neobyčejně obyčejných“ životů vojenských profesionálů na zahraniční misi se všemi každodenními radostmi, strastmi i vnitřními pocity. Jde o ojedinělý ucelený pohled na téma, kterému dosud nebyla takto do hloubky věnována pozornost.


 
 
 
 
Divoká píseň - Victoria Schwab
 
Napínavé převyprávění příběhu Romea a Julie v temném městě Verity, kde najdete všechno,
jen ne bezpečí… protože tohle místo ohrožují monstra, která se zrodila z násilí.

Kate touží být tak nemilosrdná jako její otec, který vládne Severní části Verity, nechává nestvůry potulovat po městě a vybírá od lidí peníze za jejich bezpečí. Po pěti letech na internátních školách se Kate konečně vrací domů a chce ukázat otci, že je stejně nelítostná jako on.
August chce být člověk. Ale není. Je nestvůrou, která dokáže krást duše pomocí hudby. Jeho otec řídí Jižní část města a snaží se chránit nevinné. August je jeho tajná zbraň.

Jejich město je rozdělené.

Jejich město se rozpadá.

A Kate a August jsou jediní, kdo chápou obě strany, jediní, kdo jsou schopní něco udělat. A přitom tak rozdílní… Ale jak se může člověk rozhodnout, jestli bude hrdina nebo zloduch, když je tak těžké rozlišit, co je co?


 

pátek 28. dubna 2017

Je libo neobvyklý dáreček?


Vsadím se, že k svátku všech zamilovaných, tedy na Valentýna, dostáváte sladké, romantické dárečky. A klidně se vsadím, že k Vánocům ponožky, šály, šperky. A není to už trochu otřepané? Nenudíte se malinko?
Co kdyby jste dostali třeba...třeba takovou mrtvolu, ve stylovém převleku, zaživa zazděnou v komíně? Nepřijde vám to originální? 
Každopádně, zapomeňte na staromódně strávené svátky. Zrůdný psychopat se nám snaží cosi sdělit a donutí nás ho poslouchat velmi bedlivě.



Musím uznat, že v letošním roce jsem zatím měla šťastnou ruku při volbě kvalitního čtení. Ani u Znesvětitele tomu nebylo jinak. Na to,aby mě zamrazilo, mi stačila už obálka knihy, kterou je nutné vyzdvihnout. Vyděšené oči se na mě dívaly s takovou intenzitou, až mě děsily. Nuže, pojďme se podívat, s čím a kým se v příběhu potkáme.
Hlavní postavou je detektiv Mark Heckenburg, zvaný Heck. Sympaťák, který leckdy rychleji mluví než myslí a někdy si o sobě myslí, že je prostě neodolatelný. Ale rozhodně ví, co dělá. Má brilantní mozek, nastavený na chytání zločinců a rozplétání složitých případů. Není se tedy co divit, že jeho nadřízená má s ním  za sebou krátký románek a v náznacích lze vyčíst, že mu stále odolává s větším sebezapřením.
Ale k samotnému ději. Shrnu vám to, prozradit moc nelze. Metropolí Západního Yorkshiru, v den, kdy na stolech trůní pečení krocani a schází se rodiny, otřese zločin tak hrůzný a nechutný, že ani otrlí policisté na takovou podívanou nejsou připraveni. Mrtvola, naaranžovaná jako Santa Claus a zazděná v komíně, ovšem žádné dárky s sebou nenese. A to je teprve začátek. Dá se tušit, že mrtvoly budou přibývat a pachatel se nezastaví před ničím, je drzý a jaksepatří zvrácený. Na Valentýna si zastřílet z kuše? Není problém, máte to mít. 
Policejní oddělení je na nohou, žádné stopy, žádná svědectví, jen hromadící se mrtvoly. Děsivě naaranžované, děsivě zavražděné.
Ani Heck si pořádně neví rady. Tuší, že tento případ jednoduchý nebude, ani pro novou tiskovou mluvčí, pro kterou není lehké dívat se na fotografie z místa činu. Křehotinka, kterou pohled na krev docela rozhodí. Ale dokonale zapadne do týmu a neujde pohledům nejednoho člena policejního sboru. Teď určitě čekáte, že naznačím nějakou love story. Ale no tak, opravdu by se vám to hodilo k tak krásně zvráceným mordům? Nebo, že by přece jen...? Ale kdepak, sami si přečtěte.

Tak tedy já jsem si čtení užila na plné pecky. Docela lituji, že jsem si nejdřív nepřečetla první Finchovu knihu Stalkeři, protože bych mohla srovnávat. Ale nevadí, myslím, že to velmi rychle doženu. Protože Znesvětitel dokonale uspokojil mé zvrácené podvědomí, které lační po příběhu, kdy bych se snad mohla i trochu bát. A dostala jsem ho, ve všech směrech. Autor Paul Finch místy zachází do těch nejniternějších detailů a má představivost si přišla na své. Žádné výmluvy, okliky, na vše jde zpříma a bez vytáček. Možná je to způsobeno tím, že je to bývalý policista a jako takový snad u některého zločinu byl přímým účastníkem vyšetřování. Ráda v to budu věřit. 
Popisy jednotlivých vražd, to, co jí předcházelo, je tak sugestivní, že vás doslova pohltí. 
Ale není to jen bohapustá snůška mrtvol a krve. Uspokojíte i své další já a tím je společenskost. Prostě a jednoduše se dostanete na kobylku i jednotlivým postavám v knize. Samozřejmě velký prostor dostává již zmiňovaný Heck, ale na své si přijdou i ti ostatní, běžní okrskáři, kteří v příběhu mají své místo.
Takže dámy a pánové, za mě dost dobrý. Nečekejte krimi, u kterého usnete a knížka vám spadne na nos. To by jste byli vedle. Do lampičky u postele si dejte silnější žárovku, aby nevrhala příliš stínů, nemusely by vás nechat klidnými. A prostě si Znesvětitele přečtěte. S čistým svědomím můžu říct, že nudou zívat rozhodně nebudete, naopak. Usnout vás nenechá, tak jako nenechal mě. A dávám velký palec nahoru.


Za recenzní výtisk patří můj dík Nakladatelství Domino


Kniha:     Znesvětitel
Autor:     Paul Finch
Vydal:    Domino
V roce:    2017


Večery v Umbrii


 
„Dobře vař, dobře jez a dobře si povídej s lidmi, na kterých ti záleží.“
 

Odjakživa, co kdo pamatuje, se pravidelně každý čtvrtek večer schází skupinka čtyř žen a společně vaří, pijí a hodují. Přítelkyně z italského venkova ale mezi sebe poslední dobou přijaly pátou – cizinku Chou, která představuje autorku knihy. Skutečný příběh, skutečný život, který se prostě žije v umbrijských kopcích. V té zapomenuté části Itálie, která mi byla až doposud neznámá, přitom jsme tudy museli minimálně projíždět. Ženy zde společně vaří, usedají ke skvělým večeřím, pijí litry vína a vyprávějí. Vyprávějí své životní příběhy…

 

Rajčata, z kterých se po dopoledním pobytu na slunci uvolnila šťáva, jsem naservírovala do misek jako polévku. Vedle každé misky jsem položila podlouhlý křupavý chléb ciabatta, rozpůlený a jen lehce opečený nad popelem. Větvičkou rozmarýnu namočenou v misce s olejem jsem potírala spálené trhlinky v chlebu, znovu a znovu ji máčela v oleji a potírala jí chléb a silně ji přitom tiskla, dokud se lístečky drhnoucí o horký chléb nerozvoněly. Jednu polovinu pro Niccola a jednu pro mě. Pak jsem dovnitř přinesla klobásy, položila je na fenykl a obojí pokapala výpekem z pánve. (…) Nevzpomínám si, co jsem uvařila nebo měla na oběd před čtyřmi dny, ale pamatuju si každé sousto toho červencového oběda před více než čtyřiceti lety. Vždycky budu.


Čtvrteční večery u plotny, jak by řekla Miranda, nejmenovaná vůdkyně a vedoucí této skupiny. Pět kamarádek ve zralém věku, které žijí pověstným italským užíváním si života. Užíváním si dobrého jídla a pití. Ale nebylo to vždycky stejné. Tyto ženy mají také svá tajemství. Tajemství, která nám během vaření svěří a budou vyprávět…
Ženy se svými přáteli během dne sbírají olivy z olivovníků, starají se o vinice, sbírají hrozny, lisují olej po staru – s pomocí oslíka a kamenného lisu. Olivový olej, chléb a víno je pro ně to nejcennější na světě.

 
Knihu by si měl přečíst každý, kdo má rád italské jídlo, italský jazyk (protože je kniha plná jejich slovíček, vět i celých rozhovorů v italštině) a také Italy jako lidi. Ze stránek doslova sálá užívání si života a přátel… Vy přímo uslyšíte ty hlasy, italskou společnost, překřikování jednoho přes druhého u dlouhého stolu plného jídla, uvidíte lidi, jak se natahují pro jehněčí kotletky, špagety a nalévají si víno z karafy. Toto vše obsahuje kniha Večery v Umrii. Ale nejen to. Obsahuje také skvělé recepty, při kterých se vám budou sbíhat sliny. Marlena de Blassi umí jídlo popsat s takovým požitkem, že ho vidíte v hlavě a máte na něj chuť. Originální a krásné. Tím dalším co kniha obsahuje, jsou lidské příběhy. Vyprávění životů čtyř žen, které to neměly lehké. Postupně se nám každá svěří, jak vyrůstaly, jak přežívaly – někdy v chudobě, někdy lépe, jaké měly touhy, zklamání a naděje…

„Rodina je vytvořena z lásky. Jen v některých případech i z krve.“

Cestování méně známou umbrijskou kuchyní, ale také celou Itálií, si vás určitě získá. Představuje úžasný kus historie lidské společnosti. Večery v Umbrii jsou celoživotní příběhy a vzpomínání nad talířem dobrého jídla, které si oblíbí každý. Tak si pojďme uvařit něco dobrého po „umbrijsku“, cítíte tu vůni? 

 

„Vivi per sempre – žít navždy.“

 

Moc děkuji nakladatelství JOTA za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.
 
 

pondělí 24. dubna 2017

Tajemný svět amišů


Kate Burkholderová amiška, nebo Kate Burkholderová policistka? Rozhodně to druhé, neboť v dlouhých, beztvarých šatech, s čepcem na hlavě, by její brilantní mozek zanikl. A svět by přišel o skvělou vyšetřovatelku, trochu bojující se skleničkou něčeho ostřejšího.
Její dávné rozhodnutí, zříci se zakřiknutého a jednoduchého života v amišské komunitě, bylo to nejlepší, co mohla udělat. Její příběhy jsou toho důkazem.



S náčelnicí Kate jsme měli možnost setkat se již ve čtvrté knize skvělé spisovatelky Lindy Castillo. A pevně doufám, že ne poslední. Neboť její knížky jsou neuvěřitelně čtivé, napínavé, lidské, i když jsou z prostředí, o kterém se toho příliš neví. Ale chytnou vás a máte potřebu číst a číst, dokud nejste na poslední stránce. A ani tentokrát tomu nebylo jinak. 
Opět zabrousíme do komunity amišů, do jednoduchého světa, kde není třeba elektřiny, moderních vymožeností, ovšem kde i zločin má své místo. 
Náčelnice Kate je povolána Úřadem pro kriminální vyšetřování, aby jim pomohla se zmizením mladé, amišské dívky. Vzhledem k její amišské minulosti je víc než ta pravá. Navíc, spolu s agentem Tomasettim tvoří skvělý pár a nejen ten vyšetřovací. I v soukromí je to k sobě neodolatelně táhne. Ale nenechte se mýlit, nejedná se o žádné bezuzdné výbuchy vášně. Šarmantní John má za sebou kruté období, kdy mu vrah vzal to nejcennější - ženu a dvě malé děti a jeho mysl je neustále sužována bolestí. A Kate se zase bojí svých citů, neboť práce je pro ni na prvním místě. Ale bok po boku jsou silnější v boji se zákeřným zločincem. Pátrání po dívce se rozbíhá a na povrch vyplouvají další zmizení v okruhu několika kilometrů, pokaždé jde o mladého amiše, či amišku. Oba vyšetřovatelé bojují s časem a nesdílností rodin, ze kterých děti pocházejí. A ve chvíli, kdy zmizí v Painters Millu, rodišti Kate, její neteř Sadie, jde opravdu do tuhého. Kate bojuje s pověstným smyslem pro spravedlnost i s vlastními pocity, se svým vlastním strachem, že ji nenajde včas. 
Vyústění celého příběhu je vrcholem dramatičnosti a mrazivého překvapení, kdy pachatel je naprosto neuvěřitelně ten, u koho by jste to nečekali. Ale tak jednoduché to stejně nebude, může se zdát, že není konec. Že vše nakonec může být i jinak.

Spolu s pátráním po zmizelých, se nám otevírá i kousek příběhu hlavních protagonistů. Jejich vztah není vůbec jednoduchý, oba bojují se svými přízraky. A ačkoliv k sobě mají velmi blízko, ve svých citech jsou velmi opatrní.
Nemusíte se bát, kdyby jste  knihy Lindy Castillo nečetli po sobě tak, jak byly vydány. V každé z nich je docela podrobně nastíněna minulost jak Kate, tak Johna a mě si ti dva naprosto získali. Kate svou neuvěřitelnou sílou, vymanit se z prostředí, ve kterém se narodila, ovšem lehké to není, neboť rodinné kořeny jsou vždy velmi silné. A agent John Tomasetti je zarputilý buldok, který se v určitých chvílích dokáže proměnit v romantického kavalíra. 
Knížka Ztracené děti je jedním slovem skvělá. Napětí, určitý nádech tajemného světa amišské komunity, drama, to vše nám dá jeden bezvadný příběh. Neváhejte a přečtěte si novou Lindu Castillo. Litovat rozhodně nebudete.



Děkuji Nakladatelství Moba za poskytnutí recenzního výtisku.


Kniha:      Ztracené děti
Autor:       Linda Castillo
Vydal:       Moba
V roce:      2017

čtvrtek 20. dubna 2017

Oko za oko


 
Kat, Mary a Lillia žijí na ostrově Jar a chodí na stejnou střední školu. Dohromady je spojuje touha po pomstě. Udělit lekci těm, kteří je šikanovali, vysmívali se jim a udělali jim ze života peklo.

Kat je rebelka a snaží se užívat života, jak může. Ale už ji štve, jak jí to znepříjemňuje její bývalá nejlepší kamarádka, která je zároveň největší oblíbenkyní z celé školy, je populární, je cool a ještě ke všemu je vedoucí roztleskávaček.

Mary je slušná, tichá mladá holka. Možná se může se zdát zakřiknutá. Má taky proč. Tíží jí totiž tajemství. Před šesti lety ostrov opustila kvůli klukovi, který ji šikanoval. Ale vrátila se a chce, aby ten, kdo jí ublížil, taky trpěl.

Lillia je nejlepší kamarádka té nejvíc cool holky ze školy – budoucí královny plesu. Ale Lil je její pravý opak – slušná a hodná na všechny. Když jí ublíží jeden kluk, rozhodne se, nenechat to jen tak. Už se sebou nenechá všemi zametat.


„Pojď se mnou dneska obejít moje kunčofty a já tvýmu bráchovi neřeknu, že si ode mě jeho jménem kupuješ éčko.“ (…) „Jsi malá ségra mýho kámoše, takže na tebe nehodlám nic zkoušet. Hele, klidně ti dám pět babek slevu. No tak, koťátko. Nebo máš dneska v plánu něco jinýho?“ Nic v plánu nemám, ale o to tady nejde. Prostě chci koupit tu extázi a padat domů, ne se celý večer zahazovat s Kevinem na jeho drogových pochůzkách.


Pokračování recenze si můžete přečíst na stránkách magazínu Dobrých knih zde. 




středa 19. dubna 2017

Dům na prahu noci


 
Casa al Bordo della Notte – Dům na prahu noci
 

Amedeo Esposito, nalezenec z Florencie, konečně našel svůj domov. Na první pohled se zamiloval do ostrůvku Castallemare na jihu Itálie. Nejprve sem jel, protože na ostrově potřebovali lékaře, ale hned si toto místo i jeho obyvatele oblíbil a rozhodl se zde zůstat a založit rodinu. Koupil dům, který si zamiloval hned, když ho viděl poprvé. Bylo to obydlí, kterému se od pradávných časů říkalo Dům na prahu noci. Pojmenoval ho stejně a otevřel zde bar. Vzal si krásnou a inteligentní učitelku Pinu, která mu porodila čtyři krásné děti. Tři chlapce a jedno děvče.

Dům na prahu noci se následně stane domovem pro celé generace rodiny Espositových. Zatímco na ostrov doráží století prudkých změn, válečného utrpení, nájezdy turistů i hospodářské krize. Mění se režimy, ale Dům na prahu noci stojí dál, jako tajemné dějiště všech událostí…

 

Čtvercová budova vybledlé jantarové barvy jako by balancovala na samém okraji svahu mezi světlem na náměstí a tmou na svahu a na moři. Terasa byla porostlá velkou bougainvilleou. Mezi květinami stály stolky a ostrované tu popíjeli limoncello a arancello, prali se a nadávali nad kartami, pohupovali se do rytmu vířivých písní organela. Zdobený nápis na štítě nesl slova „Casa al Bordo della Notte“ – Dům na prahu noci. K Amedeovi přistoupil drobný stařeček. Trochu se kymácel, když k němu vzhlédl, a řekl: „Kdopak jste?“ „Amedeo Esposito, (…) jsem nový doktor.“

 

Společenský román plný italských slov a krásné Itálie určitě nadchne každého, kdo miluje tento přímořský - pro nás trochu jiný, styl života. Příběhy lidí, defakto odříznutých od světa a na ostrově si žijících po svém. Autorka mistrně popisuje místní úžasnou atmosféru, vůni moře, květin a všeho ostatního v okolí. Nechybí zde ani trošku tajemna, protože ostrov je prokletý plačící kletbou a u moře jsou strašidelné jeskyně plné koster lidí.

Sága rodiny Esposito, což v překladu znamená nalezenec, vás zavede na místo plné příběhů, legend a občas i zázraků. Je to román o celých sto létech života na jednom ostrově, příběhy těch pár lidí, kteří na něm bydlí, kde každý zná každého. Popisuje jejich chudý život daleko od pevniny – po celá desetiletí, od roku 1914 až po současnost.

Dům na prahu noci možná není kniha, ze které se posadíte na zadek a zavoláte: „Waw!“ Ale je to kniha, při které zvoláte: „Ach, to byl balzám na moji duši!“ Je to román, ze kterého budete mít příjemný pocit, že jste přečetli něco důležitého. Něco plného životní moudrosti, dobra a určitého poselství. Uvidíte vyrůstat celé generace Espositových a každý z nich má svůj vlastní příběh, který stojí za to. Pojďme si posedět v Domu na prahu noci, ve stínu bouganvillií a usrkávat u toho limoncello… Vždyť je tam tak moc krásně!

 

Moc děkuji KNIHÁM DOBROVSKÝ za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.



 

úterý 18. dubna 2017

Dřív než ji najde


Autor tohoto mistrného příběhu, to teda pořádně roztočil. Budu se mu muset podívat na zoubek trochu víc, protože mě prostě bavil. 
Na samotném začátku se vše jeví naprosto jasně a žádné pochyby nemáte. Ale čím rychleji se blížíte ke konci, tím více zjišťujete, že vše může být jinak. 

Představte si, že je vám devatenáct let, toužíte svobodně žít a dýchat, toužíte po běžných maličkostech, jako je knihovna, internet, kolotoče na pouti. Ale nic z toho si prostě nemůžete dovolit. Jste zavření v karavanu a znáte jen cestu do školy a zpět. Protože cokoliv jiného by se vám mohlo stát osudným. Protože vám celý život říkají, že kdosi nebezpečný vám usiluje o život. A dokonce jím je vlastní táta. Vzepřete se a půjdete hledat staré pravdy, nebo se smíříte s životem ve skleněné kouli?
22. září roku 1991 ospalým městečkem Silver Bay otřese událost, která má katastrofický dopad na všechny, co k zúčastněným měli blízko. Je zavražděna Allison Millerová a její tříletá holčička Meg zmizela. Z obojího je podezřelý manžel Allison, kamioňák, nepříliš úspěšný hudebník, Ramsey Miller. Potud se to zdá docela jasné. Méně jasné už je to, že k tomu neměl zdánlivě žádný důvod. Stalo se to po bujaré oslavě, kam sezval většinu sousedů, známých, kamarádů a žádné vysvětlení pro vraždu milované ženy neexistuje. A navíc, tělo holčičky se nikdy nenašlo a samotný Ramsey také unikl, nikdy nebyl dopaden. Co se toho večera stalo?
Spolu s dávným zločinem sledujeme i příběh Melanie Denisonové, žijící v karavanu v západní Virginii, se svým strýcem Waynem a tetou Kendrou. Melanie je ve skutečnosti malá Mag. Jak je možné, že unikla šílenství svého otce? Proč je nucena se celý život skrývat a bát se o svůj život? Nebo, že by to bylo všechno úplně jinak?
Meg, alias Melanie, se na prahu dospělosti hodlá vzepřít svému neutěšenému osudu a postavit se čelem svému otci, kterého hodlá najít a zastavit ho. Odjede do svého rodného města a snaží se vypátrat pravdu o onom večeru. Ale kdosi ji chce zastavit. Nikdo nechce mluvit, nikdo nechce vzpomínat. A brzy se ukáže pravda, která otřese jejími city i důvěrou v ty, kteří ji doposud chránili.

V knize se vracíme i do dětství samotného pachatele a snažíme se pochopit, co se v jeho životě tak pokazilo, že dokázal zavraždit svou ženu.
Nejsme ochuzeni ani o pohled ze strany Allison a najednou se můžeme podívat na celou tragedii jinýma očima. Její smrt byla naprosto zbytečná, život malé Meg se mohl odehrát úplně jinak, nebýt chvilkového zkratu. 
Michael Kardos napsal velmi čtivé krimi. Jediné, s čím jsem měla menší problém, bylo pár hluchých míst, kdy se vrátil do útlého dětství hlavní postavy, ale asi to prostě mělo své místo. Ale jinak jsem byla naprosto spokojena. Závěr byl velmi překvapivý, nechybělo napětí, trochu té akčnosti a dostala jsem odpovědi na všechny mé otázky. S chutí bych si přečetla i jeho první knihu s názvem Třídenní aféra, oceněnou nejlepší knihou roku 2012 časopisem Esquire. Tímto se u Mystery Press přimlouvám za její vydání, samozřejmě. Prostě za mě dost dobrý.

Děkuji Mystery Press za recenzní e-book

Kniha:     Dřív než ji najde
Autor:     Michael Kardos
Vydal:    Mystery Press
V roce:   2017
Stran:    368

středa 12. dubna 2017

Nikomu nevěř


Myslíte si, že dokážete číst v lidech a jste si prostě jistí. Rozhodně víte, že vás autor jen tak nenachytá a že pravdu znáte. Omyl. Velký omyl. V této knize si nemůžete být jistí ničím. 

Marco a Ann jsou mladí manželé s půlročním miminkem. Jejich štěstí ovšem kalí fakt, že Anne se potýká s hlubokou depresí, zapříčiněnou nevyspáním, únavou, frustrací. Jak dobře to zná kterákoliv maminka, viďte. Její duševní rozpoložení ještě o trochu ztěžuje fakt, že mívá výpadky paměti. Toto už zní trochu děsivě, že ano.
Aby trochu unikla všedním starostem, rozhodnou se s manželem, že si zaskočí k sousedům na malou oslavu narozenin. Co na tom, že slečna na hlídání jim odřekla a hostitelka si dítě v domě nepřeje. Vyřeší to elektronická chůvička a pravidelné, půlhodinové kontroly. Vždyť je to hned vedle, co by se tak mohlo stát. 
Ale stane. A rovnou to nejhorší, co může. Noční můra všech rodičů. Malinká Cora ve své postýlce není, v pokoji jen voní slabá vůně dětského pudru, ale postýlka je beznadějně prázdná. Svět mladých manželů se hroutí, Anne vyčítá Marcovi, že vůbec na oslavu šli, Marco se stahuje do sebe, sužován výčitkami svědomí. 
Pátrání po dívence se ujme detektiv Rasbach, policista, s nečitelným výrazem ve tváři, ale neuvěřitelně chytrý a vnímavý. Dokonale si umí dát jedna a jedna dohromady a brzy je přesvědčen, že pachatele zná. Jen holčička stále doma není, žádost o výkupné nepřichází, telefon mlčí. Na povrch vyvstanou skutečnosti, o kterých se neměl nikdo dozvědět.
Zvrat nastává v okamžiku, kdy nám autorka dovolí nahlédnout do mysli ztrápeného Marca a v tuto chvíli si přestáváme být jisti, kdo nese vinu. Je možné, že by za únosem stál někdo z jejich nejbližších? Opravdu má někdo tak tvrdé srdce, že by dokázal ublížit miminku, bezbrannému a křehkému, aby si vyřídil své vlastní problémy? Nebo je za tím vším ještě někdo, kdo je bez svědomí a jde mu pouze o jeho vlastní pomstu?

Shari Lapena je jako kometa. Vtrhla do našich knihoven jako vítr a rozmetala nám náš klid. Neseděla jsem s otevřenými ústy, jen jsem musela dojít až na konec, abych pochopila zvrácenost celého příběhu. Staré, dávno zapomenuté události, které zdánlivě s životem nyní nemají nic společného a přece nám nasadí brouka do hlavy. Pokud Manželé odvedle jsou debutem této spisovatelky, tak tedy páni, smekám. A rozhodně se těším na její další knihu, která by měla vyjít ještě letos.
Je možné, že v této knize najdete i sami sebe, svůj vlastní boj s tím nejkrásnějším - s mateřstvím. Ale také zde najdete neuvěřitelnou touhu někoho ovládat, zachovat si tvář a sáhnout k děsivým skutkům. A přitom jde vlastně jen o to jedno jediné, bez ohledu na to, zda se to povede či ne. Neboť nezdar si nemůžete dovolit, ať se děje, co se děje.
Manželé odvedle vám budou dokonalým společníkem a jsem si jistá, že knihu odložíte až po dočtení poslední stránky. Ale nenechte se mýlit, neboť ani konec vás neuklidní. Neboť...ale kdepak, to si prostě musíte přečíst. Ještě váháte....?

Za recenzní výtisk děkuji Dobrým knihám


Kniha:     Manželé odvedle
Autor:     Shari Lapena
Vydal:     Knižní klub
V roce:   2017

úterý 11. dubna 2017

Můj dědeček by mě popravil


 
Jennifer Teege je normální osmatřicetiletá matka, žije s rodinou v Německu a vychovává dva syny. Až do doby, kdy v roce 2008 náhodou v knihovně narazí na knihu Svého otce musím přece milovat, nebo snad ne?, která jí přiláká jménem její autorky. Monika Göthová – jméno matky Jennifer. Život se jí náhle obrací naruby. Začíná si zjišťovat fakta a dozvídá se, že její dědeček byl Amon Göth, brutální velitel koncentračního tábora Plaszow, který v roce 1946 skončil na šibenici. Babička Jennifer byla Göthovou milenkou a žila s ním ve vile v koncentračním táboře. Ta vždycky laskavá a milá babička, kterou tolik milovala? Je to vůbec možné? Jennifer má tolik otázek, na které se snaží najít odpovědi. Zjistí od svých adoptivních rodičů podrobnosti a po letech se setká s matkou i otcem. Jede do Polska, najít odpovědi na některé otázky. Navštíví koncentrační tábor Plaszow i Osvětim. Chce vědět všechno…

 

„Tady jsou dvě tuny vlasů. Po osvobození tábora tu Rudá armáda našla sedm tun vlasů. Dvě tuny z nich jsou tu vystaveny. Sedm tun lidských vlasů. Nepředstavitelné číslo! Jsou to vlasy zavražděných žen a dívek, měly být použity na výrobu plstěných látek a svetrů. Ještě víc vitrín. Brýle, protézy, dřevěné nohy, chůdy, kartáče, štětky na holení. A dudlíky, košilky, dva malé dřeváčky, maličké pletené botičky…“

 

Jennifer měla tolik otázek, cítila se tak moc rozpolcená. Neustále se ptala sama sebe: „Kým jsem? Jsem Jennifer, nebo už jsem jen Jennifer, vnučka Amona Götha? Co se v mém životě počítá?“ nebo „Je zlo dědičné?“ Muselo to být pro ni tak těžké, že si to nikdo z nás neumí představit. Amon Göth byl nejen nelidský brutální velitel koncentračního tábora, ale  nikdy před svou smrtí neprojevil lítost! Ani se nepřiznal. Tento člověk byl roku 1946 odsouzen k trestu smrti a jeho poslední slova pod šibenicí zněla: „Heil Hitler“. Vzpurně vyslovené fašistické gesto, které stačí k tomu, udělat si o člověku obrázek… Tolik arogance byl i na tomto místě narcistický, sebestředný Göth schopen. Nikdy neprojevil náznak citu, lhal až do samé smrti.
 
Amon Göth a Oskar Schindler. Navzájem se znali. Oba měli moc. Jeden ji využíval k vraždění nevinných, druhý k záchraně lidí. Tento příklad ukazuje, že každý má možnost volby!

Celoživotní příběh Jennifer Teege v podstatě začíná už mnoho, mnoho let před jejím narozením. Dále pokračuje jejím dětstvím až po současnost. Reálné, syrové vyprávění bez zbytečných příkras o bolesti, kterou Jennifer cítila, rozpolcenosti, zděšení a znechucení. Ale také o smíření, znovuzískání svobody a nadhledu nad vším. Protože ona je pouze Jennifer. Miluje svou rodinu, manžela, děti a své přátelé z Izraele. Pokládá kytici, zpívá Tikvu - izraelskou hymnu. Tikva znamená v překladu naděje. A my tu naději máme přece všichni. I Jennifer. Jde kupředu, smířená s minulostí. A žije dál…

 

„Musíte rozhodnout o člověku, který se stal legendou již za svého života… jako moderní reinkarnace biblického Satana.“
                                                            Polský státní zástupce v r. 1946 o Göthovi
 

Moc děkuji nakladatelství METAFORA za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.

 

Rozhovor s autorkou Jennifer Teege už připravujeme a bude brzy na našem blogu J

 

 

 

pondělí 10. dubna 2017

Siréna


Existuje silnější výraz než spřízněné duše?

 

Sirény. Kdo by je neznal? Ta mýtická, překrásná stvoření, která lákají námořníky do svých spárů. Pojďte se mnou nakouknout do jejich životů a dozvědět se jak se cítí, co celé dny dělají, co se jim honí hlavou… Protože kdo ví, třeba zrovna jedna taková siréna žije vedle vás…

 

Oceán zachránil Kahlen před smrtí. Je to už osmdesát let, co ji nenechal utonout, a od té doby mu slouží jako siréna. Svým zpěvem musí lákat bezpočet neznámých, aby tak splatila dluh. Dluh za darovaný život bez bolesti, hladu, nemocí, ale také bez lásky a hlasu. Sirény nesmějí mezi lidmi mluvit, jejich hlas jim způsobuje smrt. Kahlen žije celou svojí stoletou službu se svými sestrami – sirénami. Je tu divoká Elizabeth, nadaná Miaka, nováček Padma z Indie a služebně nejstarší Aisling, které už za pár dní končí služba a může se vrátit k normálnímu životu. Dívky jsou se svou samotou smířené, některé se snaží užívat a některé, jako Kahlen, začnou pravidla porušovat a přemýšlí, proč zrovna ona. Doteď byla hodná a poslouchala všechny příkazy Oceánu.

Vše se změnilo, když potkala Akinliho. Ten kluk má vše, o čem vždycky snila. Ale jak má žít ještě dalších dvacet let služby bez jeho lásky? Pravidla Oceánu jsou jasná. Žádná ze sirén se nesmí zamilovat do člověka. Nikdo z lidí nesmí poznat mořský svět sirén. Ale Kahlen se po letech poslušnosti rozhodne vzdorovat… Vzbouří se proti samotnému Oceánu…


Ve vodě přede mnou hlava na hlavě, tolik obličejů! A jak elegantně byli oblečení! Jedna mladá žena v dlouhých modrých hedvábných šatech sklouzla tiše do moře, a ještě než se přes ni převalila vlna, zahlédla jsem její šťastný výraz. Hned za ní se muž ve smokingu, soustředěný jenom na náš zpěv, blaženě ponořil do vln, aby už nikdy nevyplul nad hladinu. Elegance a nenucenost lidí, kteří se všude kolem nás vrhali do moře, působila jako groteskní kontrast na tomhle otevřeném jevišti s pozadím smrti.


 

To byla ale dávka romantiky! Pááááni… Knihu jsem zhltla za dva večery. Komu by se nelíbily? Krásné a tajemné sirény. Stvoření stará jako sám Oceán. Já si je moc užívala. Příběh je psaný čtivě a lehce. Je to odpočinková, romantická knížka, která vás bude bavit. Mě teda bavila moc! Kahlen a její přítel Akinli jsou tak pohádkově dokonalý pár, že jim budete fandit až do posledních řádků. Konec vás možná, jako mě, překvapí.


„Zadívala jsem se mu do zářivě modrých očí a cítila, že na ničem jiném nezáleží.“
                                                                                                         Kahlen

Siréna je krásný, romantický, milý, mýtický a hodně zvláštní román, který vás pohladí po duši. Je to příběh hluboké lásky, která odolává všem nástrahám Oceánu, bouří se proti daným pravidlům a překonává úskalí smrtelné nemoci.

A teď už jen pssssssst… poslouchejte… neslyšíte zpívat sirény? Pak si raději rychle zacpěte uši a jen si o nich čtěte…

 

Byli jsme hvězdami.

Byli jsme hudbou.

Byli jsme celou věčností…

 

 

Moc děkuji KNIHCENTRUM.cz za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.

 

sobota 8. dubna 2017

První dubnové vlaštovky



S typickým aprílovým počasím k Janě našly cestu dva báječné recenzní výtisky.
Pojďme se na ně mrknout zblízka.


Dřív než ji najde - Michael Kardos

Obyvatelé poklidného městečka Silver Bay na pobřeží v New Jersey ten příběh dobře znají: jednoho nedělního večera v září roku 1991 uspořádal Ramsey Miller večírek pro sousedy a potom zavraždil svou krásnou ženu a tříletou dceru. Všichni se ale mýlí. Dcera unikla. Teď už jí bude osmnáct a má plné zuby života v utajení. Posledních patnáct let se v rámci programu na ochranu svědků pod jménem Melanie Denisonová skrývala v malém městě v Západní Virginii – její otec totiž nebyl nikdy dopaden… Navzdory přísným pravidlům Melanie navázala vztah s mladým učitelem z místní střední školy, nyní je deset týdnů těhotná a nechce, aby se její dítě muselo schovávat jako ona. Vzepře se svým opatrovníkům a vezme věci do vlastních rukou. Melanie se vrací do Silver Bay a doufá, že dokáže to, v čem úřady selhaly: najde svého otce dřív, než on najde ji.


Manželé odvedle - Shari Lapena

Nikdy nevíte, co se děje na opačné straně zdi. Vaše sousedka nechce, abyste vzali své šestiměsíční dítě na slavnostní večeři. Nic osobního, ale rušilo by pláčem. Váš manžel prohlásí, že to nevadí. Bydlíme přece hned vedle. Zapneme dětskou chůvičku a každou půl hodinu ho přijdeme zkontrolovat. Vaše dcerka spala, když jste ji viděli naposledy. Teď stoupáte po schodech do svého mrtvolně tichého domu a vaše nejhorší noční můry se naplnily. Je pryč. Nikdy předtím u vás nebyla policie. Teď prohlížejí celý váš dům a kdoví, co tam všechno najdou…


Na obě jsem doposud četla jen příznivé reference, tak doufám, že ta masivní kampaň, konkrétně Manželů odvedle, není lákačka 😊 No, tak uvidíme, jde se číst!


čtvrtek 6. dubna 2017

Kolotoč strachu


Vlastně ani nevím, jak a kde bych měla začít. Jak dát do pár řádků příběh tak strašných zážitků, bolesti a ponížení. Kde mám najít ta správná slova, abych vás přesvědčila, že tato kniha rozhodně stojí za přečtení. Pokusím se, ale lehké to nebude.


Byla jednou jedna... i tak bych mohla začít, ale toto patří spíš do pohádek. A tento příběh rozhodně pohádka není.
Kristýna je docela obyčejná holka z malého města. V jednom se ovšem liší od svých vrstevníků. Domů se vrací se strachem a obavami, v jaké náladě bude její otec a jestli její maminka bude mít o jednu modřinu navíc. Otec, tatínek, táta. Ten, ke komu vztahovala ručičky jako malá, na koho se spoléhala, když si odřela koleno, ten teď terorizuje rodinu pod vlivem alkoholu a schyluje se k nebezpečnému vyvrcholení. Domácí teror ukončí jeho násilná smrt, kterou by asi mnozí odsoudili, ale já jsem pro ni měla jen hluboké pochopení.
Kristýna se dostává do Dětského domova a začíná se psát další kapitola jejího života. Pocit bezpečí a relativního klidu opět po pár letech vystřídá nejistota a strach, i když tentokrát to je jen její volba. Zamilovala se. V den svých osmnáctých narozenin pálí za sebou mosty a jde za hlasem svého srdce. Jaká škoda, že rozum nekřičel hlasitěji. 
Jirka, Kristýnin vyvolený, není zrovna princ na bílém koni a správně tušíte, že její život nebude zdaleka tak růžový, jak by si přála. Násilí, alkohol, hazard, to vše je na denním pořádku. Odchází, ale vrací se, v naivní víře, že ho změní, že její láska ho přiměje se k ní chovat s úctou. Jak velmi se mýlila. Jak kruté přišlo vystřízlivění. A kolik bolesti mu předcházelo.
Dostane se ze spárů surovosti a neštěstí? Vyhraje boj s větrnými mlýny, nebo ji to stáhne dolů, do samotného pekla?

Příběh Kristýny je vyprávěn z pohledu psychologa Langmaiera, ke kterému dívka přichází a vypráví mu o svém životě a hledání štěstí. Stárnoucího pána fascinuje a tráví s ní dny i noci, aby došli až na konec jejího vyprávění.
Já jsem byla knihou doslova vtažena do stránek. Krutý svět násilí, z kterého se jen velmi špatně uniká, mě rozesmutnil a bylo mi ze čtení hodně úzko. Je neuvěřitelné, jak se z veselého děvčátka stane roztřesená troska se strachem v očích. A jak se po uzdravení dobrovolně vrhá do spárů ještě větší tragédie. Ale trochu jsem to chápala. hledání štěstí je ošemetná věc a kdo z nás ví, čeho je schopen kvůli lásce? Kdo z nás má právo soudit? 
Tato kniha je postavena na skutečných osobách, skutečném osudu, proto je pro mne ještě silnějším zážitkem. 
Kolotoč strachu napsal spisovatel Jan Vavřík, autor knihy Návrat z pekla a já mohu zodpovědně prohlásit, že tleskám. Obě knihy jsou si na hony vzdálené, ale obě mě neskutečně bavily svou přímočarostí a neuvěřitelnou čtivostí. Nebojí se obtížných témat a podává nám je srozumitelně a naplno.
Dejte knize šanci, začtěte se do příběhu a věřte mi, litovat nebudete.


Kniha:    Kolotoč strachu
Autor:     Jan Vavřík
Vydal:     Brána
V roce:    2015
Stran:     272