čtvrtek 25. května 2017

Malé černé a devět žen



„Na šatech je nejdůležitější žena, která je nosí.“

                                                                               Yves Saint Laurent

 
 

Tak tuhle knihu si dokážu představit jako skvělý film. Smála jsem se už při čtení prvních řádků. Romantická komedie jako vyšitá! Před autorkou smekám, jak dokáže psát lehce, s nadhledem, ironií a hlavně čtivě!

Malé černé a devět žen je příběh klasických černých šatů, které se dostanou do života několika žen a jejich partnerů. Osudy hlavních hrdinů jsou trošku propletené a osoby v nich se navzájem ovlivňují. Zázemí děje je v dámském oddělení obchodního domu Bloomingdale´s, kde se tyto šaty prodávají, půjčují a vyměňují a tím právě ovlivňují osudy hlavních postav.

 


„Kde váš přítel ty šaty koupil?“ zeptal jsem se. „V Bloomingdale´s… Nebo teda, byly v tašce v Bloomingdale´s,“ odpověděla váhavě. Znovu jsem je očichal, na různých místech. „Nerad vám to říkám, ale je na nich formaldehyd.“ Samantha Schwartzová se okamžitě vyzvracela k mým nohám a začala hlasitě vzlykat. Vůbec se nedala utišit. Žvýkající kamarádka mi vysvětlila, čím se její přítel živí a jak se to tedy nejspíš stalo. Musím přiznat, že jsem málem začal brečet s ní. Který idiot by sundal šaty z mrtvoly a dal je své přítelkyni?


Když jsem poprvé listovala knihou, bála jsem se, že se budu v hlavních postavách ztrácet. Na první pohled se mi zdálo, že jich tam je docela dost. Ale nenechte se mýlit! Jen jsem se začetla, věděla jsem, že tomu tak nebude. Každá kapitola je přehledně označená, kým je vyprávěná a dokonce je zde i povolání každé osoby, aby nás nemátlo velké množství jmen. Vše „běželo“ jak má a já se neustále musela při čtení usmívat a smát.

Tohle byla opravdu oddechovka, jak má být! Zábavná, milá, místy vás dokonce až dojme, ale také se při čtení zasmějete. Moc mě bavila. Nikde žádné „hluché“ místo, vše plynulo naprosto přirozeně a děj ve mně vzbuzoval zvědavost, která mě poháněla číst dál a dál a nepřestávat. Tento příběh si vás prostě získá a já bych ho opravdu moc ráda viděla také zfilmovaný!

 

Moc děkuji nakladatelství METAFORA za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.

středa 24. května 2017

Sucho


Před více než dvaceti lety odešel, rozhodnutý nikdy se nevracet. Příliš mnoho křivd a bezpráví ho udržovalo na kilometry daleko. Ale jeho dávný přítel je mrtvý a spolu s ním jeho žena a malé dítě. A proto je zpět a je rozhodnutý, tentokrát neutíkat, ale podívat se všem lidem v Kiewaře zpříma do očí...


Ve věku 16 let si myslíte, že vám svět leží u nohou. Neděláte si moc s ničím starosti, jen se tak poflakujete kolem, ochutnáváte první doušky piva a prožíváte první lásku. Ovšem jen do chvíle, kdy ta vaše první láska umírá a vy se stáváte hlavním podezřelým z její smrti. Na malém městě to rozhodně chodí jinak a lidé, v něm žijící, vás prostě vyštvou. Sbalíte kufry, prodáte farmu a odjedete do velkoměsta, bez jediného ohlédnutí.
Tohle se stalo Aaronu Falkovi. Mrtvou dívkou, utonulou v řece je mladinká Ellie, jedna ze čtveřice nerozlučných kamarádů. Falk, Luke, Gretchen a Ellie. Každý se svými rodinnými problémy, starostmi a tajnými sny. Vše končí v okamžiku, kdy je Ellie nalezena utonulá a městem se šíří štvavá kampaň, namířená na Falka i jeho otce. 
Po dvaceti letech se Aaron Falk vrací do Kiewary, aby se rozloučil s dávným přítelem Lukem. Chyba? Nebo jen smysl pro stará přátelství?  Na žádost Lukových rodičů, zůstává i po trýznivém pohřbu a spolu s místním policistou Racem se pouští se do pátrání po důvodu, proč se jeho kamarád rozhodl vzít zbraň, zastřelit svou ženu, syna a nakonec spáchat sebevraždu.
Svým návratem rozvíří téměř klidné vody vedrem sužovaného města a otevírá staré křivdy. Sám se stává terčem pomluv, nejednou je blízko k pěsti a slovním roztržkám, starousedlíci nezapomněli na Elliinu smrt a jeho jméno je opět skloňováno ve všech domácnostech. Jak to tehdy bylo? A co se stalo v Lukově rodině? Věřte, že odhalení je tak překvapivé a důvody pro vraždu tak strašně přízemní, že budete velmi překvapeni. 


V prvním debutovém díle autorky Jane Harperové dostanete vše, co by měla kvalitní detektivka mít. Napětí se střídá s pohledem do soukromí všech, kterých se to týká. Stará tajemství, obestřená lží a nepravdami, se objevují s pravidelných intervalech, kdy už máte současnosti plné zuby. A popisované vedro téměř cítíte, obklopí vás stejně jako obyvatele městečka kdesi v horké Austrálii, vzduch, tetelící se horkem, se stane vaší součástí. Nečekejte dramatický výbuch emocí, že se budete bát usnout. Jen prostě velmi kvalitní příběh a já jsem velmi zvědavá na další díla této spisovatelky. 


Za recenzní e-book patří můj dík Nakladatelství Host.

Kniha:     Sucho
Autor:      Jane Harperová
Vydal:      Host
V roce:     2017
Stran:      383

úterý 23. května 2017

Povídky podivných




 
 
Podivní jsou zpět! A to ve velkolepém stylu! Pojďte se mnou opět nahlédnout do světa podivných a to přímo ve formě povídek, ze kterých Millard a ostatní děti ze „Sirotčince“ předčítaly.

Kniha obsahuje deset povídek o původních podivných. Například o bohatých kanibalech, o první ymbryně nebo o dívce, která dokázala zkrotit noční děsy. Ta byla mimochodem docela strašidelná. Kniha je pojatá originálním stylem – a to tak, že ji sepsal a poznámkami opatřil přímo Millard Nullings, chráněnec slečny Peregrinové. Ano, je to ten neviditelný chlapec ze série Sirotčinec. 


„A co potom?“ pokračovala. „Přijdou další podivní v nouzi a brzy nám nebude stačit ani nová smyčka. Dosáhneme hranice. Zvládnu jen tolik, kolik zvládnu.“ Engelbert si povzdychl a poškrábal se na hlavě. „Kéž by ses dokázala naklonovat.“ (…) „Pak bys mohla dělat spoustu smyček a my bychom se mohli trochu rozprostřít. Dělá mi starosti, když je nás tolik pohromadě na jednom místě. Rozdělíme se do frakcí a začneme mezi sebou bojovat. A když, pánbůh nás chraň, by se stalo něco tragického v této smyčce, populace podivných v Británii se sníží na polovinu, než bys řekl švec.“


Jako první musím zmínit obálku knihy. Je opravdu skvostná! Na první pohled jsem si jí zamilovala, výtisk si vystavila v obýváku a týden se na něj jen dívala, než jsem se pustila do čtení. Je neobyčejně hrubá na omak a ten zlatý tisk! No prostě nádhera.  Další úžas přišel, když jsem knihu otevřela. Pááááni! To grafické zpracování a ty obrázky… Jen tak jsem si ji prohlížela a usmívala se. Už jen samotný úvod od „podivného vydavatele“ začínající: „Milý čtenáři, kniha, kterou držíš v rukou, je určena pouze pro podivné oči…“ Zní to tak tajemně a zároveň, pro nás fanoušky, zasvěceně. Pak následuje předmluva od samého Millarda a ta je prostě skvělá.

 
Myslím, že knihu si může přečíst každý, jak bez rozdílu věku, tak také i ten, kdo třeba ani nečetl sérii Sirotčinec slečny Peregrinové. Povídky se dají v podstatě brát jako pohádky. Jedna lepší než druhá. I když pro příznivce série mají i svůj skrytý význam.

Povídky podivných jsou příjemným pohlazením pro vaši podivnou duši dítěte. Můžete je klidně číst svým trošku odrostlejším dětem (některé části jsou docela strašidelné). Jsou to skvělé příběhy o nadpřirozených, v podstatě pohádkových bytostech, u kterých si odpočinete. No a ti, kdo milují podivné – VY TU KNIHU PROSTĚ MUSÍTE MÍT! Věřím, že budete nadšení, tak jako já.

Moc děkuji nakladatelství JOTA za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.




pondělí 22. května 2017

Já, voják v Afghánistánu


 
„Děkuju osudu, že tu zatím můžu být. No a tak tu jsem. A snažím se, i když je to boj!“

 

V poznámkách mám napsáno: „Už při čtení prologu pláču. Tuším, že to bude velice silná kniha.“ Stalo se tak opravdu? Líbila se mi kniha nebo mě zklamala? Pojďte se se mnou podívat…

Vzpomínky českých veteránů, jak se píše na obálce knihy, se opírají o rozhovory s vojáky, kteří prošli zahraniční misí v Afghánistánu, a na jejich základě rozebírá otázku válečných veteránů v různých rovinách. Probírá se, co zažívali vojáci na samotné misi, ale i jak prožívali loučení s rodinou, jak jsou finančně zajištění a jakým dalším těžkostem byli nucení čelit. Jde o ojedinělý a neobvyklý pohled na téma, kterému dosud nebyla takto do hloubky věnovaná pozornost.

„V některých případech se nepřítelem pro české vojáky stalo počasí a místní klimatické poměry. Afghánistán je známý nejen vysokou nadmořskou výškou, ale také výkyvy mezi teplotami ve dne, kdy bývá (hlavně v létě) nesnesitelné horko, a v noci, kdy je chlad. Život vojáků komplikuje všudypřítomný jemný prach, a někdy jim dokonce způsobuje zdravotní problémy.“

Nejdřív bych chtěla vyzdvihnout zpracování knihy. Obsahuje mnoho fotografií z Afghánistánu. Vojáků, ale také pokojů kde muži a ženy žijí v „bojových“ podmínkách, obrázky vesnic nebo obchodu s masem. Každá kapitola je označena výstižným citátem, ať už je to Seneca, indiánský náčelník z Vinnetoua nebo úryvek z pohádky S čerty nejsou žerty. To se mi moc líbilo.
Pokračování recenze přečtěte v magazínu Dobrých knih zde.




14-14 Přátelství napříč staletími




Co se může stát, když odešlete obyčejný dopis? A co když zrovna tahle schránka před vaším domem je trošku jiná, možná kouzelná? A ten dopis se odešle někomu, kdo žil před sto lety?

Toto se právě stalo Adrienovi. Má kamaráda Hadriena, žijí od sebe pár kilometrů, mají problémy ve škole, doma a i s dívkami. Doteď si můžete říct: „Zcela obyčejný příběh.“ Ale oba chlapci po pár dopisech zjistí, že je nedělí jen několik kilometrů, ale také přesně 100 let! Hadrien žije v roce 1914 a Adrien v roce 2014. Ve Francii se v roce 1914 začíná schylovat k první světové válce a Adrien si uvědomí, že musí svého přítele z minulosti varovat. Varovat před tou hrůzou a neštěstím, které ho mohou čekat… Jeho vesnice má být pod německou okupací a okolní krajina bude úplně zdevastovaná. Podaří se chlapce zachránit?


„Milý Hadriene,

  jsou to už tři týdny, co jsme si naposled vyměnili dopisy, a začínám si dělat starost. Jak se má Albert? Proč mi neodpovídáš? Bojím se o něj, bojím se o tebe. Žiješ skutečně v roce 1914? Psal jsi svý dopisy skutečně mně? Marion říká, že je to jenom špatnej vtip, že ty dopisy nikdy nebyly pro mě, že je to všechno jen náhoda. Začínám z toho šílet.“

 


Příběh je určený spíše náctiletým čtenářům, ale i tak mě moc bavil. Je psaný velice čtivě. Vím, možná už tohle slovo může znít pro někoho jako klišé, ale je to tak. Knihu jsem zhltla za tři krátké večery a byla jsem moc zvědavá, jak vše dopadne.

14 - 14  je příběh o přátelství, které překoná i čas. Je to příběh o mladých třináctiletých chlapcích s klasickými problémy, ale když Adrienovi v přítomnosti dojde, že se v minulosti blíží válka, začíná jít do tuhého. Pro mladé čtenáře může být kniha i přínosem. Dozvědí se zde něco o první světové válce, co se dělo ve Francii a jak dlouho trvala.

Přátelství napříč staletími  je velmi milá, poutavá a svým způsobem i poučná kniha, která si vás skutečně získá.

 

Moc děkuji KNIHÁM DOBROVSKÝ za recenzní výtisk.

Knihu koupíte zde.
 
 
 
 

pátek 19. května 2017

Tajemství hřbitova Crossbones


Seznamte se s Alicí Quentin, londýnskou psycholožkou s rodinným tajemstvím, která se ocitne ve středu děsivé série vražd. Tak zní úryvek z anotace, která má nalákat na Tajemství hřbitova Crossbones. Už jen to tajemství ve mě vyvolalo pocit, že tohle bude něco pro mě. A víte co? Ten pocit byl správný.

Alice Quentin je emancipovaná, trochu složitá, ale rozhodně velmi zásadová psycholožka, jen s vlastními traumaty se příliš neumí vypořádat. A ve čtení v lidech značně pokulhává, navzdory svému povolání. Jedno je ale jisté. Má dokonalou schopnost ocitnout se v nesprávný čas na nesprávném místě. 
Ale vezmeme to trochu popořadě. Alice má za sebou velmi traumatizující dětství, které nám ale nepředloží zcela jasně. Jakési otevřené vrátka si stále nechává, jakoby nám v některých příštích dílech chtěla říct něco víc. Každopádně z něj vyšla posílená, jen s mírnou nedůvěrou v muže. Jakýkoliv vztah je předem odsouzen k zániku, to jen aby jste věděli, s kým máte tu čest. Na druhou stranu nesmírně miluje svého bratra Willa. Tady je to trochu složitější, neboť Will trpí duševní nemocí a ve snaze si ulevit, se docela v hojném množství, oddává konzumaci drog. Bohužel, ty nejen že mu zastírají mozek mlžným oparem, ale jeho schopnost normálně žít je ještě víc omezena. Bydlí ve staré dodávce a k sestře se uchýlí pouze ve stavu nejvyšší nouze. A již od první stránky se zdá, že jejich dětství, plné bolesti, strachu, je oba ovlivnilo, jen každého jinak. 
Nedaleko starého hřbitova Crossbones, je nalezeno mrtvé, zohavené tělo a způsob, jak mladá žena zemřela, se velmi nápadně podobá starým vraždám. Že by udeřil stejný pachatel? Nemožné. Neboť vraždící southwarská dvojice Ray a Marie Bensonovi již za své činy pykají ve vězení a Ray nedávno dokonce spáchal ve své cele sebevraždu. Tak tedy, že by se fanoušek jejich řádění rozhodl oprášit staré řemeslo?
Alice Quentin je policejním inspektorem Burnsem požádána o psychologický rozbor místa činu a právě tento krok se jí málem stává osudným. Zavražděných dívek přibývá, vše se neustále točí kolem starých vražd a vše nasvědčuje tomu, že opravdu jde o psychopatického napodobovatele. Dokonce i samotný Will se ocitá v podezření, neboť se šílenou vraždící dvojicí se kdysi znal a navíc je stále tak mimo, že jde o velmi snadný závěr. Ale kdepak, tak jednoduché to nebude, věřte mi.


Tak tohle mě ale doopravdy bavilo. Skvěle podané krimi, pro mě zcela neznámé autorky Kate Rhodes, si mě získalo doslova od první stránky. Není to jen bohapustá řezničina, omluvte ten výraz. Autorka se mnohem víc zabývá hlavní hrdinkou, až by se mohlo zdát, že samotný zločin trochu odsunula do pozadí. Ale vše prostě dává smysl a myslím, že právě toto byl záměr. Neboť na konci jsem se dočkala překvapivého odhalení, které jsem nečekala. Dokonale načasováno, dokonale překvapivé. 
Jen doufám, že nakladatelé mají v plánu i její další knihy, neboť těch je v sérii s Alicí Quentin mnohem víc. A jsem si jistá, že najde nadšené čtenáře, jednoho ve mě už získala.

Každou trhlinou v betonu prorůstá trs plevelu a vítr si pohrává s útržky starých novin. Představuji si tisíce žen ležících pode mnou s tvářemi nahoru a toužících po vysvobození...


Za recenzní výtisk patří můj velký dík Nakladatelství Omega

Kniha:    Tajemství hřbitova Crossbones
Autor:     Kate Rhodes
Vydal:     Omega
V roce:    2017
Stran:     336



čtvrtek 18. května 2017

Vůně jasmínu


Pojďme se na chvíli zastavit a jen tak se zasnít. Ponořit se do příběhu, jehož počátek sahá až do doby před první světovou válkou a nepokoji zmítaného Vietnamu.
Sledujme cestu mladé dívenky Hoa Nhai, ze vzdálené Indočíny až do Německa a její touhu nalézt své štěstí.


Kniha Vůně jasmínu, se mi dostala do rukou náhodou a musím uznat, že šťastnou náhodou. Nebýt jí, nevěděla bych, že dokážu přečíst příběh o lásce a štěstí a který mě navíc bude bavit. Není to totiž sladkobolný románek z červené knihovny. Je lidský, není zde nouze o prvky dramatu s kapkou smutku. 
Melanie, fotografka na volné nouze, se utápí po nehodě svého snoubence ve smutku. Nezvládá jeho stav v kómatu a zhroutí se. Pomocnou ruku jí nabídne její prababička Hanna, která žije se svou dcerou Elenou v honosné vile, zčásti přebudované na Muzeum šatů. Pokud zavřete oči, ucítíte vůni dálek, vůni starých časů. ze kterých šaty pocházejí a myslí vám proudí tisíce příběhů. Ale jen jeden je součástí těchto místností, jen jeden se týká jejich obyvatelky. Téměř stoletá Hanna je pravým jménem Hoa Nhai, dívenka z Vietnamu.
Snažíc se pomoci své pravnučce přijít na jiné myšlenky, vypráví  svůj dojemný životní příběh.
Za dlouhých večerů se noří do svých vzpomínek, znovu se prochází rajskými zahradami, za jejichž zdmi se rozprostírá bída a chudoba prostých Vietnamců. Její růžové dětství končí záhy a její sny se rozplynou díky smrtí milovaného tatínka, vysoce postaveného politika. A začíná strastiplná cesta, boj o přežití a  jednoduché to rozhodně mít nebude. Z rodného Vietnamu prchá, ale její životní pouť nabírá jiný směr, než jaký by chtěla, než jaký by si zasloužila. Ocitá se v nevěstinci, nešťastná, zlomená, bez naděje na lepší budoucnost. Až do doby, kdy jí život dá druhou šanci, aby ji vzápětí opět srazil na kolena.

V příběhu najdete prostě všechno. Je zde lásky tak akorát a než se rozkoukáte, čtete o zoufalém pokusu odrazit se ode dna. 
Autorka Corina Bomannová má na svém kontě tři knihy a dle recenzí čtenářů, tato patří k jejím nejzdařilejším. Mohu potvrdit, že něco na tom bude, u stránek jsem se rozhodně nenudila, naopak. Popisy společenských rozdílů ve Vietnamu jsou kruté a chudinské čtvrti jsou popisovány tak autenticky, až mi bylo z toho smutno. 
Vůně jasmínu je určena pro všechny, kteří chtějí s knihou cestovat časem, do exotické země a nechat se pohltit krásným příběhem.

Za recenzní výtisk patří můj dík Knihám Dobrovský.


Kniha:     Vůně jasmínu
Autor:      Corina Bomannová
Stran:      456
Vydal:     Knižní klub
V roce:    2017

středa 17. května 2017

Svět knihy očima Veru


 
S Jančí jsme se dohodly, že každá napíšeme o Světě knihy ze svého úhlu. Jani to pojala originálně a moc hezky, až mě to dojalo. Já budu obsáhlejší, protože prostě co mám na srdci, to musí na papír (nebo tedy na klávesnici 😊😊😊 ). Původně jsme myslely, že vás pozdravíme přímo z veletrhu a vložíme příspěvek na zeď našeho FB, ale nakonec bylo vše tak hektické, navíc jsme byly ověšené těžkými taškami plnými knížek, že jsme toho moc nevyfotily. Natož dávaly něco rovnou na blog :-)  Přemýšlela jsem, zda shrnout v tomto článku celý prodloužený víkend s Janí, od pátku až do neděle. Ale to třeba zase příště. Dnes opravdu jen Svět knihy :-) Teď už rovnou pojďme k našemu výjimečnému dni (i když výjimečný byl celý víkend).
 
 
 

Cesta  z Litoměřic do Prahy, které jsme se bály (protože v ní byl přestup ve Všetatech) utekla
docela rychle. Metro jsme našly v pohodě a frčely směr Holešovice, po výstupu z metra jsme se rozhodly jet k veletržnímu paláci tramvají. Přivítaly nás obrovské fronty a hromady lidí. Ještěže nám Jančí koupila vstupenku předem přes net a vše šlo hladce. Pak jsme hned volaly holkám, které nám jsou nejblíž. A to Šárce z Můj knižní ráj , Míše z Knižního deníčku a Týně z Hranatého šitíčka :-) Šárka byla s Kačkou z Knižního večírku a Míša se Soňou ze Čtení pro radost :-) Ještě s námi poseděla Dana Konvičková z nakladatelství Domino, se kterou Jančí spolupracuje. Daly jsme si kávu, limču atd. a mluvily jedna přes druhou, překřikovaly se, no prostě poprask :-)  Bylo nás všude plno a lidi okolo z nás asi měli divadlo :-)  No ale to se nedá, že jo. Musely jsme si povědět všechno a bylo to skvělé! Jak už řekla Míša a já se musím opakovat, jsme od sebe tak daleko a přece tak blízko. Jako bychom se znaly odmalička :-)

 
 



Pak jsme se zase na chvilku odloučily a šly s Jančí  prozkoumávat knihy a stánky. Mířily jsme
do Metafory, kde nás už přivítala usměvavá Helenka, se kterou spolupracuji. Hned nás poznala :-) Dále následovala Jota, kde měli blogeři 50% slevu na vše, takže jsem si koupila sérii Asylum, na kterou mám zálusk už delší dobu. Pak následovalo nakladatelství Brána, kde měla být autogramiáda Moniky Wurm, které jsem pro Bránu recenzovala její poslední knihu Nesmíš mě milovat - Barvy lásky, ze které byla Monika dojatá a šťastná, jak mi psala. Setkání bylo velmi srdečné, hned mě poznala, objímala, chtěla se fotit a její nejnovější knihu - pokračování Barev lásky - Nesmíš mě milovat - Prokletý tanzanit  mi darovala i s věnováním. Dokonce mi nabídla tykání a já si toho velice vážím Moniko :-) Jsem šťastná, že jsem tě mohla poznat osobně. Popovídaly jsme si všechny i s Hedvikou z Brány, se kterou spolupracujeme obě.
 


 
 
 
 
Prošly jsme celé křídlo a následovala prostřední část, kde měla stánek Euromédie. Holky nás na ní upozornily, že mají veliké slevy. No a tam to teda jelo! :)  Těch lidíííííí... a my s Jančí samozřejmě neodolaly. Pak jsme musely ven, uvnitř bylo opravdu horko a dusno na omdlení. Na vzduchu bylo příjemně. Daly jsme si obídek a svolávaly zase holky :-) Znovu jsme všechny poseděly, pokrafaly a probraly si tašky s nákupama. S Míšou a Soňou jsme zamířily do posledního křídla, ke stánku Mystery Press se kterým všechny holky spolupracují. Chvilku popovídaly s nakladateli a pak šly dál do Albatrosmedie.  Potom už hurá ven. Tam čekala Šárka s Káťou. Začínalo pršet. Chvilku jsme si ještě povídaly pod přístřeškem, pak jsme se všechny rozloučily a každá jsme se rozprchly na jinou stranu. Naskočily jsme s Jančí na tramvaj a jeli k metru. Na Hlavním nádraží jsme ještě daly kávu a rychle na vlak. Domů jsme dorazily po osmé večer.
 
Bylo to krásné, bylo to hektické, bylo strašně málo času a uteklo to jako voda...
 
Chtěla bych  tímto všem moc poděkovat, včetně holek blogerek, jste úžasné, ženy! :-)
 

Moc děkujeme všem - ze všech nakladatelství a prodejcům, se kterými jsme se setkaly i nesetkaly a se kterými spolupracujeme. Vážíme si toho a jsme šťastné, že toho všeho můžeme být součástí ❤❤❤ DĚKUJEME.
 
Letáčky, úlovky
 
Moje úlovky
 
 
Dárečky od Jančí, je to moje zlato a já mám obrovskou radost :-) Děkuju! Za všechno... ty víš :-*
 
 


úterý 16. května 2017

Recenzáčky z Dobrých knih


Dnes mi dorazily tyto krásné recenzáčky z Dobrých knih. Dvě malinké knížky a jedna veliká :-) A hned vám je představím v anotacích:



Děti, které přežily Mengeleho - E. M. Kor, L. R. Buccieri

Evě Mozes bylo deset let, když byla se svou rodinou poslána do Osvětimi. Zatímco její rodiče
a dvě starší sestry byli posláni do plynových komor, Evu a její dvojče Miriam si vybral coby pokusné objekty muž, který byl znám jako Anděl smrti - Dr. Josef Mengele. Dívky byly podrobeny sadistickým medicínským experimentům a musely každodenně bojovat o svůj život.
V tomto neuvěřitelném příběhu, který sepsala samotná oběť děsivých událostí, jsou čtenáři svědky dětské odolnosti proti mimořádnému zlu. Eva byla například vystavena infekci, u níž Mengele věřil, že bude smrtelná, a bude pak moci provést pitvu i na Miriam, která měla sloužit jako "srovnávací vzorek". Přežila - a dodnes neví, jaké onemocnění to bylo. Po osvobození tábora sestry založily skupinu, která podporovala bývalé oběti Mengeleho experimentů.



Chlapec v pruhovaném pyžamu - John Boyne

Brunovi se nechce opouštět starý dobrý pokojíček, školu a kamarády v Berlíně a stěhovat se
do nového, osamělého a ponurého domu v tajemném místě jménem Aušic. Jenomže Fíra, nadřízený Brunova tatínka, tak rozhodl a devítileté děti do podobných záležitostí nemají co mluvit. S kým si tady ale Bruno bude hrát? Z okna vidí jen vysoký plot a za ním občas podivné lidi, kteří všichni nosí pyžamo – i přes den! A pak se jednoho dne seznámí se stejně velkým Šmuelem…

Poslední výročí - Liane Moriarty

Sophii táhne na čtyřicet, a ačkoliv je taková optimistka, že podle své kamarádky Claire nevidí
sklenici zpola, ale úplně plnou, už i ji začínají trochu znervózňovat biologické hodiny a nová známost je přitom v nedohlednu. Neudělala chybu, když tak lehkovážně pustila k vodě Thomase, nejhodnějšího muže, jakého kdy poznala? Sophie začíná mít pocit, že její život uvízl na mrtvém bodě, když jednoho dne zjistí, že jí Thomasova mazaná prateta z Ostrova počmáraných blahovičníků ve své závěti odkázala něco tak nečekaného, že tím Sophii jako pohádková kmotřička obrátí život úplně naruby.
Grace je krásná ledová královna a má všechno, o čem kdy snila: manžela, který ji miluje, a čerstvě narozeného syna. Jak se s tím ale vypořádá, když vidí, jak se Sophie na oba toužebně dívá?
Veronice se v životě nic nedaří a na všechny má dopal. Nejvíc na pratetu Connii za to, že umřela a že do své závěti zahrnula zrovna Sophii! Veronika je odhodlaná závěť napadnout a hnát celou „kauzu“ až před nejvyšší soud. A taky vyřešit záhadu Ostrova počmáraných blahovičníků a napsat o tom knihu!




pondělí 15. května 2017

Prostě obyčejné díky


Je mi jasné, že internet je zaplavený příspěvky ze Světa knih. Ale nemysleli jste si, že já se nevyjádřím, že ne? Nebudu se rozepisovat o tom, jaké to bylo, co jsem viděla, co jsem koupila. 
Chci poděkovat! Skvělým blogerkám, se kterýma jsem se potkala. Báječným nakladatelům, kteří mě překvapili a snad i dojali. Bez vás by to nešlo!
Svět knihy 2017 byl pro mě jako výlet do vesmíru, byla jsem jak v jiném světě. A v tom nejlepším 😊


Nakladatelství Domino a Dana Konvičková. Úžasné překvapení, které jsem ale fakt nečekala! Ještě jednou moc děkuji, Danuško jsi skvělá!
Nakladatelství Mystery Press v čele s Tomášem Němcem a usměvavou Lucií Němcovou. I vám patří můj velký dík, jste skvělí!







A těmto dámám se hluboce skláním za jejich přátelství! Ani bez vás by to prostě nešlo, co si budeme povídat. Jste skvělé blogerky, kamarádky a bláznivé holky moje 😊









A moje Veru. Společnice v blogerském světě, kamarádka ve světě skutečném. Díky za suprovní víkend, za nalezení lásky k Discovery a neuvěřitelné zážitky! S tebou se fakt nudit nelze 😃








Jsem ráda, že jsem byla u toho! Doma mi bylo řečeno, kup si nějakou tu knihu. Myslím, že jsem to splnila na 100 %! Svět knihy 2017 ukončen 😊


čtvrtek 11. května 2017

Recenzáčky z nakladatelství JOTA


Dnes mi dorazily tyto krásné recenzáčky z nakladatelství JOTA, které tímto převelice děkuji.  Mám ohromnou radost :-) Ty obálky! Jsou taaaaaak nádherné. Nemůžu se vynadívat, opravdu. Prohlížím si Povídky podivných, hladím je a kochám se. To zpracování je božské! Krása, krása, krása... no podívejte se sami:
 
 

 
 
A teď už si pojďme jednotlivé knihy představit v anotacích :)
 
 
 
Povídky podivných - Ransom Riggs
 

Ještě dříve, než slečna Peregrinová vytvořila smyčku – domov a útočiště – pro dnes již dobře
známé podivné děti, existovaly příběhy o podivných dětech a zvířatech, které se nejprve tradovaly ústní cestou, dokud se jejich písemného zpracování neujal v roli editora jeden z nejpovolanějších, podivný Millard Nullings. Jedná se o příběhy z historie podivných, ve kterých se dozvíme, že děti nejprve bez problémů žily ve společnosti lidí běžných, obyčejných, ale jejich zvláštní schopnosti a nadání je postupně vytlačovaly na okraj, až je obyčejní lidé vyhnali ze svého středu úplně.
Některé z deseti povídek čtenáři zčásti znají ze zmínek v trilogii o podivných dětech ze sirotčince slečny Peregrinové – třeba tu o laskavém obru Cuthbertovi či o holubech z katedrály Svatého Pavla – jiné jsou zcela nové a uvádějí nové, neznámé hrdiny, a kromě jiného se dozvíte o první ymbryně i o tom, jak se postupně naučila vytvářet smyčky, v nichž bylo možno žít.

 
 
 
Život v Paříži, můj splněný sen - Lisa Anselmo
 
Newyorčanka Lisa žije dlouhá léta v těsném sepětí se svou milovanou, ale svéráznou
matkou, která má na dceru velký – možná až moc velký – vliv. Teprve když matka zemře, si Lisa začne uvědomovat, že si vlastně nevybudovala žádný osobní život. Pokouší se najít smysl své existence a klade si otázku, kým je bez matky a jejích očekávání.
Ve snaze dobrat se odpovědí zaměří Lisa pozornost na svoji oblíbenou destinaci – Paříž, rozhodne se přestat sázet na jistotu a impulzivně si tam pořídí byt. Tato zpočátku poněkud zoufalá akce Lisu vžene do proudu změn, které si dřív ani dokázala představit. Najednou se ocitá v roli běžné obyvatelky města, o němž se domnívala, že jej zná, ale její středoškolská francouzština stačí tak nanejvýš na to, aby si dokázala koupit chleba v boulangerii na rohu. Velmi rychle zjišťuje, že život tu nebude jen šňůra pikniků u Seiny; všechno od navazování vztahů po starosti s vlastnictvím bytu je tu jiné a Lisa začíná pochybovat o sobě i o své lásce k Paříži. Přišla sem nicméně hledat štěstí a nemůže se jen tak vzdát. Spokojenost přece stojí za to, aby o ni člověk bojoval, ne?


 

 

úterý 9. května 2017

Kluk z kostek

"Lidé, zvuky, vůně... Nic z toho nemám rád. Jsem autista."
 

 
Právě jsem knihu dočetla a jsem plná dojmů. Takže v úvodu musím zvolat: „Jééžiš, to bylo tak krásný, tak dojemný a výjimečný!“

Alexovi se rozpadá život. Odchází na nějaký čas od rodiny, jeho žena Jody s ním už nedokáže dál žít. Nevychází se svým autistickým synem Samem, všem povinnostem a vlastně i synovi se vyhýbá. V podstatě se ho bojí a hrozí se jakéhokoliv konfliktu s ním. Nakonec přijde ještě o práci a cítí se úplně na dně. Rozhodne se jednat – nejprve rodina a Sam, poté práce. Snaží se najít si k Samovi cestu, bere ho do oblíbené kavárny, na procházky a začne s ním hrát hru Minecraft. Díky sdíleným dobrodružstvím ve videohře spolu konečně začnou komunikovat a chápat jeden druhého. Sam se začne víc otevírat a díky hře se učí novým věcem a jak reagovat na okolí. Může počítačová hra dát opět dohromady celou rodinu? Může obnovit pouto mezi otcem a synem?

 

„Kdyby chtěla letět do Londýna na Heathrow, trvalo by jí to sedm hodin patnáct minut,“ uvažuje Sam. „Mohla by letět z letiště Toronto Pearson. Letadlem British Airways nebo Air Canada. Proč se nevrátí?“ „Cestování jí baví,“ odpovím. „Ráda poznává nové věci.“ (…) „Já můžu poznávat nové věci i tady. A taky na Mapách Google. Na Mapách Google taky můžu poznávat nové věci.“ „Já vím, ale to není úplně to samé, ne? Nejsou tam všichni ti lidé, zvuky, vůně…“ „Nic z toho nemám rád. Jsem autista,“ řekne.

 

Autor Keith Stuart vycházel ze svého vlastního života. Sám má syna Zaca – autistu. A i jemu se díky Minecraftu podařilo syna lépe poznat. Tato hra mu velice pomohla a není jediný. Minecraft není možná vzdělávací hra, ale pomáhá autistům a lidem, kteří jsou prostě jiní, začlenit se do společnosti. Pomáhá vypořádat se s nástrahami vnějšího světa, pomáhá rozvíjet jejich fantazii a tvořivost. Je toho mnoho, díky čemu je Minecraft výjimečný a hodně osob je do něj zapálených. Tolik lidí se díky němu naučilo poznávat své takto postižené děti. A to je přece úžasné, ne? Měli bychom vývojářům poděkovat. Jejich hra dělá divy a pomohla již mnoha rodinám!

Příběh je prostě skvělý. Je poutavý, výborně zpracovaný, dojemný a je prostě ze života. Ano, zase jsem si poplakala. Jsem prostě „cíťa“. Ale byly to slzy dojetí, souznění, soucítění a štěstí. Tahle kniha vám dá nahlédnout do dětské duše, ale také do duše tatínka. Zmateného tatínka tím, že jeho syn není „normální“ a snaží se vyhýbat těm neustálým eskapádám, které jeho výchova přináší. Řev, pláč, záchvaty vzteku a vzpírání se. Ale on tu duši dítěte, díky hře Minecraft, pochopí a zjistí, jak moc je šťastný, pyšný a hrdý táta. Hrdý na svého syna a silnou, výjimečnou ženu. Hrdý na celou svou rodinu, která je pro něho vším…




„Život je dobrodružství, ne procházka."
 


Moc děkuji KNIHCENTRUM.CZ za recenzní výtisk.

Knihu si koupíte zde.